NAŠE KNIHY

LÍNÁ ZAHRADA Alena Suchánková

Knihu Líná zahrada vydalo nakaldatelství Albatros Média. Na knižním trhu je vyprodaná, ale náš e-shop jsme stačili včas zásobit, takže si ji můžete objednat u nás https://permanet.cz/obchod/kniha-aleny-suchankova-lina-zahrada-znovu-v-prodeji/

MALÁ OCHUTNÁVKA Z KNIHY KAPITOLA I. MŮŽEME ZMĚNIT POHLED NA ZAHRADU?

Líná zahrada je tvořivý způsob zahrádkaření pro všechny, kdo chtějí méně pracovat, víc se bavit a hodně odpočívat. Myslíme na to, jak je množné mít ze zahrady větší užitek a radost, i na to jak přitom ušetřit námahu, čas a peníze.

1) VÝLET DO HISTORIE

Co zahrada znamenala pro lidi v dřívějších dobách a co od ní očekáváme dnes? První zmínku o zahradě v naší evropské kultuře zaznamenáváme jako starou legendu o Adamovi a Evě, jablku a hadovi, známou jako vyhnání z ráje. Rajská zahrada je vnímána jako místo příjemné, krásné a plodné.

Zahrady se začaly vyvíjet spolu s lidskými sídly, když se lidé začali usazovat na stálém místě. Vznikaly zahrazením, oplocením menšího prostoru. Odtud název zahrada. Ohrazený prostor byl vhodný pro péči o náročnější a choulostivějí rostliny. Květiny, byliny, zelenina a drobné ovoce se nedaly pěstovat na poli, takže je logické, že zahrada vznikla blízko domu. Byla pod každodenním dohledem rodiny a tím se stala i místem jejího častého pobytu.

Blízkost domu a oplocení poskytovaly bezpečí před zvěří a zloději. Blízkost vody na zalévání i možnost přihnojování z hospodářství pomáhala většímu výnosu. Úroda se dala sklízet v malém množství a hned použít v kuchyni. Svoji roli později hrála i estetika. Potřeba mít kolem sebe hezké prostředí byla silnou motivací pro krásné venkovské zahrádky u chalup.

Rozšířily se také klášterní zahrady, jejich produkce sahala od bylinných léků přes výrobu vína, piva a likérů k vytváření mnoha dalších dobrot z přírodních produktů. Samozásobení klášterů potravinami i prodej výrobků hrály určitě důležitou roli v jejich ekonomice. Pro panská sídla se postupně stala nejdůležitější okrasná a reprezentativní funkce zahrad. Dokazovala, že jejich majitelé jsou „na úrovni“ a nemusí pěstovat potraviny, že jsou bohatí a mají dost jídla z jiných zdrojů. Prostředí zahrady nebo parku pak sloužilo k odpočinku, procházkám, ale hlavně ke společenským událostem. Móda renesance přinesla trochu návratu k přírodě, ale anglické přírodně krajinářské parky a zahrady se bohužel nestaly vzorem pro současné zahrady.

Vývoj šel opačným směrem. Venkovské zahrady a městské zahrádky sloužily k zásobování potravinami až do doby po druhé světové válce. Později začaly být lidem spíš na obtíž. S růstem životní úrovně a konvenčního zemědělství začaly být levné potraviny

z obchodu přitažlivější. Jejich domácí pěstování se přestalo vyplácet. Ženy začaly chodit do práce a při dvougenerační rodině, už nezbyl na zahradu čas ani energie.

Radost a plodnost ustoupily novému „pořádku“. Za „nepořádek“, který sebou pěstování potravin a chov zvířat přináší, se lidé začali stydět. Cenu za umělý pořádek a zvýšení životní úrovně jsme museli zaplatit všichni. Byla vysoká, zničili jsme si životní prostředí. Navíc jsme zapomněli základní dovednosti nutné pro pěstování potravin, které jsou základem pokračování života.

Komerční pěstování se soustředilo na několik málo druhů potravin, které se „vyplatí“. Kvůli tomu zanikla podstatná část genofondu jedlých rostlin, která se na Zemi vyvíjela od nepaměti.

Se zhoršujícím se životním prostředím a rozmachem chemického průmyslu a strojů se v zahradách nastartoval boj s přírodou. Začalo se chemicky hnojit, postřikovat chemickými přípravky. Semena jsme začali chemicky mořit a geneticky potvořit. Barevné granule se sypou skoro na všechno, protože bez toho by se nic neurodilo.

To je v umělém prostředí okrasných zahrad bohužel docela pravda. Trávník stříhaný každý týden nakrátko, okrasné keře…

„Pořádek“ se stal kulisou patřící k honosnému domu, pořízenému většinou na úvěr. Rostliny do okrasných zahrad se stále zelenými dřevinami, hlavně jehličnany a šlechtěnými druhy květin se začaly přivážet z ciziny. S tím nastal rozmach dosud neznámých škůdců

a chorob. Bylo potřeba přidat chemii. Cyklus ničení životního prostředí se rozrostl o postřikování veřejných prostor jedy a plošné kosení trávníků a okrajů cest bez ohledu na květiny a byliny v nich rostoucí. Tato móda však trvala jen pár desítek let a v současné době se chýlí k rychlému konci. Proč?

Uvědomili jsme si, že cena kterou platíme je příliš vysoká, je to naše zdraví. Umělá krása vyžaduje chemické prostředky, hodně energie

a financí. Navíc v současné době postrádá smysl a spoustě lidí se ani nelíbí choulostivé přešlechtěné komerční druhy okrasných rostlin. Komerční zahrada, kterou vám navrhne „odborník“ nepřináší žádný užitek, ale umělý pořádek který na ní „musíte udržovat“ vyžaduje spoustu činností nepříjemných pro tělo i duši.

2) SOUČASNOST A NAŠE POTŘEBY

Proto není divu, že v současné době se estetické cítění lidí vrací

k pořádku přírody. Plodnost a užitek začínají zase získávat význam. Dnešní lidé, zejména mladí, preferují kvalitní a zdravé potraviny bez chemie, které v obchodě nedostanou koupit. Novou módou, která přitahuje stále víc lidí, je zahrada zdravá, zahrada krásná, ale hlavně živá, to znamená plodná a užitečná pro člověka i přírodu. Lidé se zase učí pěstovat potraviny. Zakládají semínkovny, ve kterých sdílejí semena rostlin, kterým se v místě daří a které nejsou mořené ani geneticky upravované.

Někteří z nás začali jezdit na exkurze do „civilizovanějších zemí“ jako je Rakousko a Německo, jejichž vlády přírodní zemědělství podporují a šíří. Díky přeshraničním projektům se k nám z Rakouska dostalo hnutí přírodních zahrad. Lidé jezdí na exkurze, obnovují znalosti a informace o udržitelném zahrádkaření.

Ti, kdo chtějí své vlastní přírodní zahrady, se nechali inspirovat hnutím ekozahrad a permakultury, učí se jak znovu získat základní dovednosti. Stále přibývá lidí, kteří čtou knížky, chodí na kurzy, začínají zahrádkařit ve městě nebo kupují pozemky a stěhují se na venkov.

Otázka peněz se stává aktuální, pokud chceme vytvořit zahradu větší, nejlépe s jednoduchým bydlením. Hledáme nové způsoby stavění bez hypoték, tvorby zahrad bez újmy na rozpočtu a zdraví, i svobodné

a smysluplné obživy.

Potřebujeme vydělávat a za vydělané peníze vytvořit domov, kde nám bude dobře. Potřebujeme se věnovat sami sobě, mít čas na rodinu a přátele. Potřebujeme tvořit a užívat si života. Málokoho už dnes baví dřina „starých hospodářů“.

Změny v našich zahradách

Ti, kdo nemají na zahradu mnoho času, mění své trávníky na květnaté louky s minimální údržbou, do lesní zahrady vysazují ovocné stromy a keře, které nepotřebují jinou péči než sběr úrody. Pokud je času více, přibývají záhony s vytrvalými bylinami, květinami a také se zeleninou. Velkou módou se stává intenzivní pěstování rajčat, paprik, salátů a okurek, ale také extenzivní pěstování brambor, dýní, divokých rajčat a cuket ve slámě. Svoji oblibu zase získávají pařeniště a malé nevytápěné skleníky, stejně jako moštování, zavařování a sušení ovoce.

Zahrádkaření je dnes hojně rozšířené hobby, které jde napříč generacemi. Navzdory časové vytíženosti lidí jeho obliba stále vzrůstá. Je to relaxace, rodinná zábava a způsob jak si užít pomalý čas, který se jinak z našich životů už skoro vytratil.

Ať už jste mladí nebo patříte ke střední generaci, pravděpodobně kvůli svým ostatním povinnostem a závazkům nemáte na zahradu tolik času ani peněz, jak byste si přáli.

Starší lidi zase často trápí těžší fyzické práce, které je na zahradě občas potřeba udělat. Právě tady přichází na scénu permakultura.

3) PERMAKULTURA A LÍNÁ ZAHRADA

Zásady zdravého rozumu, spojené s moderními informacemi

o udržitelném způsobu života, k nám přišly od protinožců

z Austrálie a Nového Zélandu jako permakultura. Toto hnutí za „udržitelný domov“ se v našich zemích rozšiřuje v posledních více než dvaceti letech.

Zkoušeli jsme permakulturu na malé městské zahradě, ale po dvanácti letech praskala ve švech. Rostlo na ní sto čtyřicet sedm druhů jedlých rostlin. Potřebovali jsme víc půdy. Před osmi lety jsme si splnili sen a koupili jsme hektarový pozemek na venkově. Začali jsme testovat permakulturu ve venkovském prostředí. Z knih, přeložených z angličitny, jsme zjistili, že kromě permakultury vlastně děláme také Lazy garden a Edible garden, jen v českých podmínkách. Učíme lidi jak zahradničit s přírodou, s užitkem, zlehka a jednoduše.

Kdysi nám na evropském permakulturním srazu angličtí přátelé říkali, ať nepřekládáme jejich permakulturní knihy, ale ať píšeme

a vydáváme si své vlastní. Přesto, že permakultura je u nás víc než dvacet let, od českých autorů zatím vyšly jen dvě knihy. Ekozahrada, kterou napsal Jaroslav Svoboda a Zdravá zahrada od Heleny Vlašínové.

Já jsem kdysi napsala brožuru Přírodní zahrada, jako předstupeň

k České biozahradě Radomila Hradila. Chtěla jsem mezeru v knihách z českého prostředí vyplnit, psát dál, dělit se o zkušenosti.

V uplynulých osmi letech nás ale zcela pohltil přesun na venkov. Založili jsme Vodnářskou zahradu a opravili jsme k bydlení starou pekárnu. Praxe při budování velké zahrady s prostorem pro kurzy, festivaly a společenské akce nám dobře ukázala limity permakultury

i naše vlastní. Psaní muselo počkat na vhodný čas.

Díky tomu vám ale, kromě zkušeností z malé permakulturní zahrady ve městě, dnes můžeme přinést také zkušenosti z venkova, z návrhu a realizace velké permakulturní zahrady v krásném přírodním

prostředí podhorské vesnice.

Tvoříme velkou zahradu, opravujeme dům, pěstujeme

a zpracováváme potraviny, designujeme permakulturní pozemky,

učíme permakulturní kurzy, píšeme knihy a natáčíme videa.…

To všechno vyžaduje hodně času, námahy i peněz. Tak se pro náš život stala určující potřeba je investovat smysluplně.

Myšlenka Líné zahrady se u nás rodila postupně, s tím jak jsme se učili šetřit námahu, čas i peníze. Důkladně si všechno promyslet

a pak udělat to, do čeho se nám chce, co přinese užitek i radost.

Značnou část odborného života jsem zasvětili snaze přijít na to, jak je možné i v mírném a chladnějším klimatickém podnebím pásmu pěstovat zeleninu a jedlé plodiny bez pletí a okopávání. Přiznáme se, nebylo to snadné, ale myslíme si, že to stojí za to. Přinášíme vám spoustu praxí prověřených nápadů, jak ušetřit peníze, námahu a čas při tvorbě zahrady i při péči o ni. Vycházejí z permakultury a směřují k tomu, aby se věci děly čím dál víc samy, bez zbytečného stresu a úsilí.

4) 5 ZÁKLADNÍCH POSTOJŮ PERMAKULTURY

Fungují principy permakultury i v našich klimatických podmínkách? Jednoduché permakulturní postoje vás mohou inspirovat k novému designu myšlení a právě to šetří váš čas, námahu i peníze.

POSTOJ 1 Problém se dá využít jako příležitost k řešení

Máte zahradu, málo peněz, času a těžká fyzická práce je nad vaše síly? Jak to vyřešit? Permakultura nachází pozitivní a tvořivý způsob řešení problémů.

• Hodně peněz můžete ušetřit už při návrhu zahrady, když si ho uděláte sami. Není to tak složité, jak se zdá. Zahradu je dobré nejdřív pozorovat, zakreslit si všechno co na ní dobře funguje, tedy co je hezké a nese užitek.
• Další důležitý krok je důkladně si promyslet, případně probrat s dalšími členy rodiny, co vám na zahradě chybí.
• Nezapomeňte zvážit a probrat, kdo se o hotovou zahradu bude starat. Tedy kolik kdo z vás bude mít času každý týden v období od dubna do října, který bude chtít a moc věnovat zahradě! Tohle pravděpodobně usadí vaše zahradní touhy nohama na pevnou zem.
• Už při návrhu se vyplatí promýšlet zahradu tak, aby bylo hračkou ji vytvořit a snadné se o ni starat. Pokud už zahradu máte, můžete některé věci přemístit tak, aby všechno bylo jednodušší. To, co potřebujete každý den je vhodné umístit blízko domu, to co potřebuje méně péče dejte od domu dál.
• Zapište si to, logicky to uspořádejte a zakreslete.
• Námahu ušetří dobře promyšlená práce, která postupuje v etapách tak, abyste nemuseli žádný materiál víckrát překládat z místa na místo.
• Teď už je třeba jen zvážit kolik na realizaci zahrady budete mít času, co vás to bude stát a v jakém pořadí jednotlivé kroky realizujete , zapsat to a návrh je hotov.

Pokud opustíme roli pánů zahrady a přijmeme funkci jejích správců, příroda většinu práce udělá za nás. Na nás je nepřekážet jí v tom, ale naopak pomáhat. Jak na to?

• Přechodové období, ve kterém se ekosystém naši zahrady rozvíjí a stabilizuje, trvá zhruba tři roky. V té době se musíme psychicky připravit na nejrůznější „překvapení“ a vytrvat. Už Karel Čapek psal, že vytvořit opravdovou zahradu trvá deset let.

• Krása líné zahrady spočívá v její rozmanitosti, pestrosti druhů, přirozeném ekosystému, který tvarujeme podle našich potřeb. Líná zahrada může být mnohem atraktivnější, svou barevností a neobvyklostí tvarů, než běžné okrasné zahrady.
• Trávník se může proměnit na květnatou louku, která je každý rok jiná. Můžeme ji, místo každý týden, kosit jen jednou až třikrát ročně.
• Pokud povrch záhonů zamulčujeme, tedy pokryjeme pokosenou a usušenou trávou, ušetříme si práci se zaléváním a pletím, navíc podpoříme rozvoj života pod povrchem půdy.
• Když zeleninu místo v řádcích pěstujeme ve smíšených kulturách, ušetříme místo a práci s pletím. Rostliny kombinujeme tak, aby si navzájem prospívaly a vyplnily celý prostor. Plevel nemá kde růst.
• Tam kde to jde, pěstujeme trvalky, tedy rostliny které vydrží růst více let na stejném místě. Vrstvíme je do několika pater nad sebou, nejdřív ty co pokrývají půdu, pak nízké trvalky, vyšší trvalky, keře, stromy, liány. Tento způsob je dnes známý jako přírodní sukcese, ale podobně ve své lesní zahradě pěstoval už můj dědeček.

Přírodní sukcese

Možná jste si už někdy všimli, že holá hnědá půda se v přírodě moc nevyskytuje. Najdeme ji na místech vývratů, sesuvů nebo povodní. To všechno jsou v přírodě katastrofy. Všude tam začíná půdní eroze, tedy odnášení půdy větrem a vodou pryč.

Na poli a zahradě nám půda, okopáváním a rytím pracně obnažená, brzo zaroste plevelem. Ten musíme vytáhnout a půdu řádně nakypřit, jinak se pořádné úrody nedočkáme. Takže každý rok znovu působíme přírodní katastrofu. Pak se zlobíme na přírodu, že se ji snaží opravit „plevelem“. Opravný proces, který se na naší zahradě odehrává, postupně osidluje půdu různými typy rostlin v patrech nad sebou, kterým vzniká souvislý porost.

Proces přírodní sukcese trvá v našich klimatických podmínkách čtyřicet až šedesát let. V zahradě ho můžeme urychlit a mít úrodu mnohem dřív. Když porozumíme jak ten proces funguje, budeme ho umět napodobit při tvorbě různých rostlinných společenství. Pak se můžeme stát línými zahradníky, protože příroda bude pěstovat za nás.

Fáze přírodní sukcese

0) Pod povrchem půdy se ukrývají velká tajemství, do značné míry ještě neprozkoumaná. Růst a plodnost rostlin zásadně ovlivňuje půdní život, který je souhrnem mikroorganismů, živočichů, hmyzu, plísní, hub a mnohého dalšího. Proto ho bez rozpaků můžeme označit za jakýsi základ, spodní patro zahrady. Skrývá se tam úrodnost půdy.

1) Obnažená hnědá půda je hodně zranitelná, praží na ni slunce, odnáší ji vítr, déšť ji bere sebou dolů do údolí. Příroda se erozi brání tím, že půdu nechá co nejrychleji zarůst něčím, co spolehlivě pokryje její povrch. Bývají to vysoké, žahavé, trnité a ostnaté rostliny,

v lepším případě rostliny plazící se po povrchu půdy.

Když je půda zarostlá, „pionýři“, kteří ji jako první osídlili, povrch půdy zastiňují před ostrým sluncem a chrání ho před větrem a prudkým deštěm.

2)V živinách, uvolněných ze spadlého listí, se pomalu objevují nízké vytrvalé byliny, pak vyšší rostliny.

3) Sem tam se přidá rychle rostoucí keřík nebo stromek. Vyrostly ze semen, které roznášejí ptáci a divoká zvířata. Určitě všichni dobře znáte louky zarostlé šípkem, lískami, ořechy nebo akáty.

4) Když už jsou stromky a keře větší, objeví se duby, buky, jedle, smrky a dokonce i ovocné stromy, třešně, špendlíky, plané jabloně nebo hrušně.

5) Korunu tomu všemu dá chmel, psí víno nebo jiné liány, které přijdou samy s větrem nebo obyvateli živočišné říše.

POSTOJ 3 Používejme zdravý rozum

Minimum námahy

Přírodě, ale i nám lenochům, je vlastní vydávat co nejmenší námahu a mít z ní co největší užitek. To je zdravý rozum. Líná zahrada používá celou řadu postupů šetřících námahu a čas. Pokud využíváme i zdroje materiálu z přírody nebo recyklovaných

a darovaných věcí a rostlin, můžeme ušetřit i zdroje materiálu

a peníze. Nejméně námahy vynaložíme, když děláme to co nás opravdu baví a necháme druhé dělat to, co baví je. Sdílení znalostí, dovedností, informací přináší spolupráci a ta přináší pomoc.

Kromě toho ve více lidech jde práce rychleji a je při ní zábava.

Obrovskou úsporu práce nám přináší právě změna pohledu na tvorbu zahrady. Je užitečné postupně opouštět neefektivní, nesmyslné

a někdy i škodlivé postoje a vzorce myšlení.

• Prvním z nich je názor, že všechno musíme umět a všechno

• se nám musí podařit, nejlépe napoprvé. Návrh zahrady si můžeme udělat sami a můžeme ušetřit i za drahé zahradní knihy. Nejlepší knihou je zahrada a život na ní. Lenoch rád zahradu pozoruje a rád si povídá s ostatními. Chybami a jejich sdílením se všichni naučíme nejvíc.
• Druhým vzorcem je nutkavá potřeba pořádku. Mánie uklízení, stříhání, hrabání listí, sečení , přihnojování, provzdušňování a zavlažování trávníku je škodlivá. Odstraňuje ze zahrady prostor pro přirozené cykly a obnovu života, prostředí pro užitečné zahradní pomocníky. Napadlo vás se někdy zeptat: proč je potřeba mít na zahradě „uklizeno?“ Užitek to přináší firmám obchodujícím se zahradní technikou, vodárnám a výrobcům chemických prostředků.
• Třetím vzorcem je téma škůdců. Tím že proti nim bojujeme ničíme ekosystém zahrady. Se „škůdci“ se můžeme spřátelit a přijmout že část úrody je pro ně. Sázejte o 30% víc než potřebujete pro sebe a buďte v klidu. Když se některý živočich přemnoží, uvědomte si že obnovuje rovnováhu v zahradě nebo v okolním prostředí a řešte příčinu nerovnováhy. Zkuste porozumět tomu co konkrétně ta situace ukazuje.
• Čtvrtým vzorcem je téma plevelů. Tím, že proti nim bojujeme vytváříme koloběh nekonečných a nezáživných prací. Mladé plevele nám už od jara mohou obohatit jídelníček. Skutečně nám škodí jen když je necháme aby ovládly záhony se zeleninou nebo mladé výsadby. Tam je potřebujeme zpočátku regulovat. Rozdíl je když jdeme plet nebo sbíráme plevel jako salát na svačinu. Pokud plevel není jedlý, rovnou s ním můžeme mulčovat. Cílem je mít tak hustá rostlinná společenství, že pro pionýrské rostliny chránící půdu prostě nezbude místo. Pestrost druhů plevele pomáhá proti přemnožení jednoho druhu.
• Je jasné, že set je potřeba, abychom mohli sklízet. Výsev ale můžeme udělat tak řídký, že ho nebude potřeba protrhávat. Některé rostliny se umí vyset a najít si prostor samy a my je rovnou můžeme sníst. Takhle se třeba sám množí kozlíček polníček, roketa, někde i salát nebo petržel. Mojí oblíbenou samovýsevnou kombinací je červená lebeda, měsíček, sléz a brutnák. Jarní a letní saláty a špenáty si bez nich neodvedu představit. Další rostliny které se rády množí samy jsou byliny jako anýz, česnáček, vrbovka, divizna. Topinambury se samy rády množí hlízami, denivky oddenky, rozchodníky nádherné rozrůstáním trsů a jahody tvoří šlahouny, které samy zakoření v zemi. To všechno jsou jedlé a výtečné rostliny.
• Rytí a okopávání se můžeme vyhnout když budeme zeleninu pěstovat na zvýšených záhonech s kvalitní půdou. Plodiny můžeme také pěstovat v seně či slámě. Stačí rostliny zasadit, zalít, zamulčovat a pak už jen sklízet.
• Línou lesní zahradu je dobré začít zakládat v sadu, kde už stromy máme a doplnit je dalšímu druhy ovoce tak, aby úroda byla po celý rok.

Maximum užitku

Základními předpoklady pro vytvoření úspěšné líné zahrady jsou chuť zapomenout na nudnou zahradní dřinu, snaha pochopit pár jednoduchých pravidel a hlavně odvaha pustit se do vlastní zahradní tvorby. Líní zahradníci a zahradnice se ptají proč je potřeba nějakou činnost udělat.

• Ovoce je nejlepší zralé a čerstvé. Pokud máme jen několik málo ovocných druhů, potýkáme se s v určitém období s přebytky, zatímco v jiném období nám čerstvé ovoce chybí. Pestrá paleta ovocných druhů to je důvod, proč popularita lesní zahrady u nás rok od roku roste. Nabídka stromků a keřů ovocných druhů, které ještě před pár lety byly k dostání jen ve specializovaných prodejnách, se rychle šíří na běžný trh.
• Druhým typem užitku je celá řada druhů zeleniny a plodin kterým se v líné zahradě dobře daří. Extenzivním způsobem tady můžeme pěstovat dýně, nebo brambory v seně, topinambury, keře divokých rajčat, kadeřávek, mangold. U stromů a keřů pak můžeme zaset fazole, hrášek, lichořeřišnici, roketu, polníček a třeba i populární ačokču.
• V zahradě se nám určitě budou hodit i květiny. Produkce líné zahrady je založena převážně na trvalkách, takže nám přijdou vhod jedlé květy denivek nebo hráškově křupavé listy rozchodníku nádherného. A kdo by neznal pampeliškový med? Pro lesní zahradu jsou vhodné stejné druhy květin a bylin jako pro línou zahradu. Jsou to druhy, které nevyžadují přesazování na zimu, snesou blízkou společnost ostatních rostlina nevyžadují mnoho slunce.
• Léčivé byliny, kterým se u vás daří a proto se samy množí, představují další typ užitku z líné zahrady.
• Samostatnou kapitolou, nečekaným druhem užitku z líné zahrady, jsou plané rostliny, které mohou být vítaným zpestřením naší stravy v různých ročních obdobích. Je jich nepřeberné množství a do zahrady se vám nastěhují samy, pokud jim to umožníte a budete kosit co nejméně to je možné.
• Další druh užitku představují podpůrné a dusíkaté rostliny. Pomáhají zpřístupňovat živiny, které by bez nich nebyly pro rostliny využitelné. Na kořenech hostí hlízkaté bakterie, které uvolňují do půdy dusík, vyživující ostatní rostliny.
• Některé rostliny můžeme jíst, ostatní přinášejí užitek tím, že se jimi živí někdo užitečný pro ekosystém zahrady.

POSTOJ 4 Získávejme nečekané výnosy

Při zahradním lenošení si možná začneme víc uvědomovat, co všechno nám zahrada přináší nebo přinést může. Zahrada je místem, které nám poskytuje možnost přirozené fyzické aktivity, což má blahodárný účinek na naše zdraví, ale hlavně na naši psychiku.

Na zahradě se moc nedá pospíchat, a tak nutně zpomalujeme, vytváříme protiváhu k dnešnímu uspěchanému životnímu tempu.

Péče o zahradu nám dodává energii, poskytuje ticho a klid, přináší radost z pohybu ve zdravém a krásném prostředí. Umožňuje nám uvědomovat si roční období, počasí a řád přírody. Pomáhá nám znovu se ukotvit v sobě, v realitě přítomného okamžiku. Každá zahrada je jedinečná a je zrcadlem svých tvůrců a obyvatel,

má svého ducha místa.

Nové formy zahrádkaření, které si v našich zemích udrželo svoji oblibu odedávna, dnes vábí nejrůznější typy lidí od dětí, mladých pankáčů, rockerů a „dreďáků“, přes mladé rodiny , dobře situovanou střední generaci až po pokrokové babičky a dědečky, ale i lidi

s nejrůznějšími handicapy. Víkendy na zahradě jsou oblíbenou zábavou mnoha mladých rodin, střední generace, ale i starších lidí.

Zahrady často propojují celé generace a širší rodiny, umožňují vytvářet nové formy sousedství a přátelských vztahů.

Velkou oblibu získávají přírodní jezírka, střešní zahrady, stromové domy, vrbová týpí a bludiště, houpací sítě. Na větších zahradách se objevují letní kuchyně a ložnice, venkovní umývárny a toalety. Staví se altány, vytváří jezírka, ohniště, hrací prvky. Zahrada se stává obývacím prostorem.

Tady se na chvilku zastavme a pojďme se zamyslet nad širokou paletou možností rodinných aktivit na zahradě.

Pro nejmenší děti můžeme vytvořit pískoviště, na kterém se baví, zatímco my dospělí máme svůj klid, třeba v houpací síti.

• Děti uvítají také mělká jezírka nebo jednoduché přírodní houpačky a prolézačky.

• Starší generace ocení zvýšené záhony a bezbariérové přístupy a ráda pomáhá s péčí o děti i zahradu.

• S většími dětmi můžeme na zahradě trávit víkendy zahradními hrami nebo sportovními aktivitami. I na malé zahradě se najde kousek trávníku na rodinnou hru s míčem, místo pro kuželky, venkovní šachy nebo na oblíbené zahradní hry ze dřeva a kamene. Větší zahrady pak umožňují třeba honičky, schovávačky a velké zahrady na svahu i zimní sáňkováni nebo lyžování.
• Celou rodinu spojuje oblíbené grilování nebo opékání. Obyčejné posezení v kruhu u ohně je velmi příjemné a prohlubuje komunikaci a vztahy.
• Rodina se také může společně koupat a čvachtat v dobře udělaném jezírku.
• Ve všední dny může rodina společně relaxovat při odpolední kávě nebo čaji v altánku nebo letní kuchyni. Tehdy je spousta možností si v klidu povědět co jsme přes den zažili a třeba i co potřebujeme pro dobrý život. Zahrada je místo které nám dává radost, užitek a zábavu.

Pokud máme na zahradě místo, odkud je dobře vidět západ slunce, máme příležitost využít možnost zpomalit v rytmu Země. Takové místo bývá vhodné i pro meditaci. Na zahradě nás znovu začíná zajímat šum hmyzu, zpěv ptáků, pozorování vodních živočichů, východy a západy slunce. Díky novému pojetí zahrady, kdy ponecháváme část zahrady bez údržby, vzniká prostor divočiny, důležitý pro vytvoření ekosystému. Divočina nám pomáhá opustit zažité stereotypy o pořádku, umožňuje nám vnímat jak tvoří příroda. Různá zákoutí divočiny vytvářejí prostředí pro tajemství, schovávání, hry, únik do samoty. Kontakt s opravdovou přírodou je pro život nenahraditelný.

Pokud se, kromě ohně, chceme spojit i s dalšími živly, můžeme třeba postavit malou svatyňku u vodního zdroje, pramene, potůčku nebo jezírka. Odtud je jen krůček k zahradní terapii, třeba formou landartu, umění v krajině.

Další výnos, který je pro lesního i líného zahradníka zásadní, představuje užitek který lesní zahrada poskytuje pro přírodu. Je to zachování životního prostoru pro mizející druhy fauny, ale i divoké flory. Není to tak abstraktní jak se na první pohled může zdát.

POSTOJ 5 Využívejme všechno, co můžeme

Jak získat to, co potřebujeme? Zamyslete se nad tím, jak je to možné jinak, než přes peníze. Potřeba peněz se hodně sníží, pokud zjistíte, co všechno můžete využít jako zdroj zahradní tvorby. Nejdražší

a nejnamáhavější způsob tvorby zahrady je srovnat všechno se zemí

a tvořit „na zelené louce“. Využití všeho, co na zahradě už teď je, vám ušetří při její realizaci nejvíc peněz, námahy i času. Stačí to dotvořit.

1) Velmi dobrým zdrojem materiálu, který nemusíte kupovat , je nevyužitý odpad: cihly, střešní tašky, trámy, desky, stavební odpad, ale i linolea, koberce, staré autoplachty, vysloužilé vany, barely, koše, dřevěné sudy, necky, dveře, plechy…Prostě všechno to, co najdete na chalupě na dvoře, ve sklepě, na půdě, u sousedů, ve sběrném dvoře. Ušetříte nejen peníze, ale i námahu a čas se sháněním, dovozem

a skladováním.

Příklad

• Zbourali jsme polorozpadlý přístavek u domu. Z dřevěného odpadu jsme hned udělali ohradu kompostu, cihly jsme položili jako podlahu letní kuchyně a ze střešních tašek jsme udělali zídku, která drží okraj svahu.

2) Dalším zdrojem materiálu je přírodní prostředí vaší zahrady

a jejího blízkého okolí.

• Příklad Využít se dají materiály a rostliny, které na zahradě máme: kámen, dřevo, kulatinu, proutí, zeminu z terénních úprav, drny, pokosenou trávu, větve z prořízek, rákos, trvalky, květiny, mladé keře a stromky, divoké keře na živé ploty.

3) Využít můžeme i dary od ostatních lidí.

• Příklad Sdílejte se sousedy a přáteli. Semena, sazenice, oddělky rostlin vám rádi přinesou až k vám, pokud jim nabídnete něco zajímavého výměnou. Nejlepší je založit semínkovnu,

4) Zdrojem vítané pomoci mohou kromě rodiny a přátel i lidé zcela neznámí. Pokud jim nabídnete něco, co je zaujme, rádi vám pomohou.

Příklad

• Bezplatný workshop na zajímavá témata jako jsou byliny, jezírka, vrbové ploty, vás bude stát jen hezký obrázek na facebooku,výměnu zkušeností a dobrý oběd pro účastníky. Zato vám zajistí spoustu nadšených pomocníků, z nichž někteří se k vám budou rádi vracet. Tvořivost, radost a pohoda přitahuje lidi jako magnet.

POSTOJ 2 Příroda tvoří, zkusme to podle ní

Je pro vás důležitější „pořádek“ nebo zdraví? Příroda tvoří křehké ekosystémy, které potřebují abychom jim rozuměli a respektovali jejich zákonitosti. Přírodní pořádek, tedy ekosystém zahrady, je mnohem komplexnější než se na první pohled může zdát.

V knihkupectví Línou zahradu nenajdete. Jak ji můžete získat?

• Můžete si ji objednat na www.permanet.cz/OBCHOD
• Můžete si ji koupit na našich akcích
• Můžete si jí koupit od 20 ks za nižší cenu a prodávat ji u vás
• Můžete si ji objednat od 100 ks do komisního prodeje
• Osobní odběr knih u nás je možný po dohodě

ZAHRADA ŠTĚSTÍ Alena Suchánková

Poutavý příběh o skřítcích, dětech a rodičích je rodinnou pohádkou, která potěší všechny generace. Je to ale také učebnice permakultury, praktická inspirace k rodinnému čtení a společnému objevování tajů permakultury, psaná jednoduchou a hravou formou.

Tohle je první kapitola:

KAPITOLA PRVNÍ

Jak začal velký vandr

Věřte nebo nevěřte, jednoho krásného léta se skřítčí slečna Zelenka rozhodla vydat na velký vandr. Naplánovala si, že vyrazí ven hned začátkem prázdnin, po skončení skřítčí školy. Byla to roztomilá blonďatá holka, ale byla hubatá, svéhlavá a samostatná až k smíchu. Umanula si, že život jak ho zná je otrava a nuda. První den prázdnin si ráno trochu přivstala. Moc se nečesala a nemyla, vlastně se ani pořádně nenasnídala. Odešla ještě skoro potmě, za svítání. Dveře od domu jen trochu cvakly a Zelenka byla ta tam. Odvážně vyrazila směrem k řece, hupky dupky, pěkně potichoučku se vykradla ven z městečka. Svědomí ji trochu tížilo, vždyť nikomu nic neřekla. Jenže nemohla, věděla že by ji nikam nepustili. Že o ni rodina bude mít starost? Z toho si těžkou hlavu nedělala. Nechce se celé léto učit vařit, starat se o domácnost a malá prťata, to je nuda. Už je zralá na velký vandr, každý skřítek na něj jednou vyrazí. Však se v pořádku vrátí domů, až přijde školní čas.

U lesa se zastavila, přece jen se jí ulevilo, že ji nikdo neviděl. Pak se zvesela dala přes les

a dál cestou mezi poli. Těšila se na úžasná dobrodružství, která jí tyto prázdniny přinesou. Nebe bylo modré, kolem lítali motýli a zpívali ptáci. Na stromech dozrávalo ovoce, na polích zlátlo obilí, ve studánkách a potůčcích se blýskala bystrá voda. Svět je tak krásný, pomyslela si Zelenka, když šla podél potůčku směrem k řece. Byl to pořádný kus cesty, než tam došla, bylo už skoro poledne. Nohy jí ztěžkly a začínala mít hlad.

Řeka byla tyrkysově modrá, protože voda do ní stékala z chladných hor. Obklopovaly ji houštiny keřů, skýtajících v horkém dni chladivý stín. Nejdřív ze všeho Zelenka sundala ze zad batoh, natáhla se do trávy a chvíli odpočívala. Po chvíli se jí zdálo, že odněkud zblízka slyší jakési pleskavé zvuky. Sedla si a rozhlédla se kolem. Kousek od ní, na kamenitém břehu řeky, seděl skřítčí mladík. Házel do vody žabky a tvářil se jako by tam nebyla. Zelenka na něj nenápadně mrkla, jen tak koutkem očka. Vyndala z batohu obložené chleby a s chutí se do nich pustila. Skřítek zbystřil pozornost a trochu se k ní posunul. Ona se také posunula blíž k němu, ale nic neříkala. Jedla dál, jako by se nechumelilo.

Nevydržel to a dal se do řeči první. Nejdřív naznačil rukou jako by smekal čepici. Ctěná slečno. Přicházím ze Zelánkova a mé jméno je Zelánek. Dala byste mi prosím kousek chlebíčka? Kručí mi v břiše, když vás vidím jíst. Zelenka se rozesmála na celé kolo. Jé, to je švanda, já jsem Zelenka ze Zelenkova. Koukej přestat s tím vykáním, na to já nehraju. Sáhla do batohu a podala mu obložený chleba. Tu máš a dobrou chuť. Zelánek si vzal chleba a hladově se do něho zakousl. Chvíli oba jedli úplně potichu.

Zelenka si ho zvědavě prohlížela. Ty nemáš batoh? Zavrtěl hlavou. Já nejraději chodím na cesty jen tak nalehko. Sebou mám jenom chlebníček a dečku. Co jiného bych mohl potřebovat? Můj ty smutku, třeba buchty od mámy, ne? Ten chlebník vypadá úplně prázdný. Ty vážně nemáš nic k jídlu? Zelánkovi zvážněl pohled. Poškrábal se za uchem a smutně řekl. Kdybych měl maminku, možná by mi upekla buchtičky na cestu, ale já ji nemám. Mám jenom tatínka. Dal mi sebou chlebíček se špekem a cibuli. Pak pokrčil rameny. Jídlo je dávno pryč, vandruju už celý týden, opravují nám školičku. Odmlčel se a začal házet kamínky do řeky.

Zelenka se začervenala. Já jsem ale hloupá, promiň. Musím si dávat pozor na pusu. Doma mi říkají princezna Blafalína. Zelánek pokrčil rameny. Ty asi myslíš o trochu později, než mluvíš, že? Zelenka se zarazila a rychle si dala ruku před ústa. Hernajs, za to můžou ty moje příběhy! Zelánek vykulil oči. Směl bych vědět, co máš na mysli? Zelenka si neklidně poposedla. To jsem celá já. Děje se mi to skoro pořád. Slova se ze mě hrnou ven a nemůžu je zastavit, až je z nich celý příběh. Točí se mi z toho hlava!

Zelánek se na ni zvědavě zadíval. Já sice mluvím málo, ale mám to podobné s obrázky. Jak začnu kreslit, nemůžu přestat dokud není obrázek celý. To máš na mysli? Zelenka přikývla. Já si doma nemám s kým povídat. Maminka má moc práce, sestry jsou mrňavé a velcí bráchové jsou hloupí nafoukanci. No a tatínek? Ten říká, že ho ze mě bolí uši. Zelánek nevěřícně zavrtěl hlavou. To je tedy opravdu škoda. Jen povídej, já poslouchám moc rád. Zelenka se zarazila a zkoumavě si ho prohlížela. Nekecáš? Zelánek zavrtěl hlavou. Povídat si je moc důležité. Bez toho jeden žije jen ve své hlavě a ve svém světě. Právě proto si skřítci přestávají rozumět a z toho pochází velké trápení. Zelenka zvážněla ještě víc. Podívala se na Zelánka úplně jinak než předtím, jako by mezi nimi přeskočila jiskra. Jsem tak ráda, že mi rozumíš. Pak nastalo ticho, hluboké tak, že by se dalo krájet.

Zelánek se chvíli tvářil nesměle a zdálo se, že se chystá ještě něco říct. Zelenka se na něho zvědavě zadívala. Pak se konečně odhodlal. Víš, moje obrázky u nás doma taky nikoho nezajímají. Obrázky také povídají o tom, co se ti honí v hlavě. Je to jen jiný způsob řeči. Zatímco slova hned odplynou, obrázky zůstávají. Zelenka překvapením úplně nadskočila. Jasně, to je ono! Mě tvoje obrázky zajímat budou! Zelánkovi se rozzářily oči. Je mi velkým potěšením, že si rozumíme.

Voda v řece tiše předla a na modrém nebi zvolna pluly obláčky. Ze Zelenky a Zelánka se stali kamarádi. Koupali se v řece, cákali, smáli se a házeli kamínky do vody. Pomalu se začalo smrákat a jim se od sebe nechtělo. Vlastně ani nebylo proč se loučit, zato bylo hodně proč zůstat. Rozhodli se najít si nějaký pelíšek na noc. Šli jen tak kolem řeky a nakukovali do opuštěných zahrad.

Zelánku, tady je stará psí bouda! Podívej, docela ujde. Co myslíš, vejdeme se do ní? Místečka tu moc není, ale my skřítci jsme malí. Vzhledem k tomu, že už se malinko začíná stmívat, domnívám se, že bychom tu mohli zůstat. Hele, je tu i slamník. Doufám, že v něm nejsou blechy! Zelánek se zasmál, vytáhl z batohu deku a položil ji na slamník. Zelenka vycpala kabátek suchou trávou a udělala z něho polštář. Pak si ti dva dali kamarádskou pusu na dobrou noc, přitulili se k sobě a usnuli jako špalíky. Bodejť, tolik věcí se událo v jejich životech za jeden den. Z toho by byl unavený i člověk, natož malý skřítek.

Jak začali tvořit Zahradu štěstí

Ráno se Zelánek a Zelenka probudili brzo. Probírali se zvolna ze spaní a vyjeveně koukali, kde se to vlastně ocitli. Zahrada v denním světle vypadala zanedbaná, opuštěná a ponurá. Zelánek se pátravě rozhlížel kolem. Mám velmi zvláštní pocit tísně. Kromě nás je tady jen pusto a prázdno. Zelenka se náhle zastavila a překvapeně se rozhlížela. Koukej tady vzadu je obrovská chalupa! Nechápu, jak jsme ji večer mohli přehlédnout. Zelánek obhlížel stavbu ze všech stran a kroutil nechápavě hlavou. To nevypadá jako skřítčí domeček. Tady asi musel stavět někdo hodně velký. Ale kdo ? Zelenka se ťukla prstem do čela. No jo, to museli být lidi, že mě to nenapadlo hned! Zelánek vykulil oči. Lidi? Toto slovo já vůbec neznám. Zelenka se na něho rozpačitě podívala. Lidi, to jsou takoví velcí skřítci. Moc o nich nevím, ale prý se chovají divně. Pak se začala rozhlížet okolo. Kam se poděli, když tady mají dům? To se přece nedělá. Zelánek pokrčil rameny. Dělá nebo nedělá, kdopak to může vědět? Záleží na tom, co se tady stalo. Zelenka pohodila hlavou, až se jí copánky rozletěly do stran. Nevím, co se tady stalo, ale slyšela jsem, že lidi si už nechtěli pěstovat jídlo, bylinky a květiny, a tak přestali potřebovat zahrady. Možná odešli právě proto. Zelánek se na ni nechápavě podíval. Přestali potřebovat zahrady? Tomu nerozumím. Oni přestali jíst? Zelenka se zasmála. Jíst nepřestali, ale jídlo začali kupovat v obchodech za peníze. To mi věř, říkal to Krajánek u nás v Zelenkově. Ten se ve světě vyzná! Zelánek usedl na pařízek a dal si hlavu do dlaní. Moje milá, co to povídáš? Obchod, peníze, tahle slova jsem nikdy neslyšel. To co říkáš, mi vůbec nedává smysl. Já tomu taky nerozumím, ale to je fuk. Hlavně že tady je zahrada, ne? Zelenka začala tančit kolem pařízku a za chvíli oba skřítci pustili lidi, obchody i peníze z hlavy. Nic z toho tady nebylo, a tak to nebylo důležité.

Zelánek pozoroval zahradu a v očích mu začínaly hrát jiskérky. Napadá mě, že bychom tady mohli pár dní zůstat a důkladně zahradu prozkoumat. Myslím, že má nějaké tajemství. Hurá! Tomu říkám dobrodružství. Jak řekli, tak udělali. My lidé bychom se asi nastěhovali do té velké chalupy, ale skřítci ne. Skřítci jsou malí, chalupa pro ně byla jako pro nás palác. Jenže skřítci palác k ničemu nepotřebují. Tak ti dva dobrodruzi zůstali bydlet v psí boudě před chalupou.

Druhý den ráno seděli Zelánek a Zelenka před boudou a vyhřívali se ve slunci. Byl krásný den. Zelánek se pořád zvědavě rozhlížel kolem. Domnívám se, že tahle zahrada není šťastná. Myslíš, že bychom se mohli pokusit změnit to? Jasně, taky tady mám divný pocit. Co s tím? Myslíš, že sem máme zasadit nějaké květiny? Zelánek místo odpovědi vytáhl z chlebníku náčrtník a začal kreslit. Nespouštěl oči z obrázku, který mu rostl pod rukama. Zelenka běhala okolo a nedala mu chvíli pokoje. Zahrada si přece zaslouží být krásná, plodná a živá, plná obyvatel. Tak co budeme dělat? Zelánek se jen usmíval, kreslil dál a nápad začínal nabývat na síle. Kreslil krásné stromy se spoustou ovoce, sladké hrozny, bílé houby a překrásné barevné květiny, řeku s rybami, raky a škeblemi. Kreslil, jak ho vedly ruce, a nemohl to zastavit. Zelenka se pomalu uklidňovala a hleděla na něho s obdivem. To je paráda, přesně tak jsem si tu zahradu představovala. Moje milá, já přece kreslím tu tvoji představu. Zelánku, ty jsi tak úžasný. Já vím…jak začnu kreslit, sám žasnu nad tím, co se mi rodí pod rukama.

Den jim rychle ubíhal. Když se dost vyčvachtali v řece, dostali hlad. Zelenka otevřela batoh. Překvapeně pohlédla dovnitř. Zelánku, já už tady nemám skoro nic k jídlu, jen nějaké sušenky. Domnívám se, že k obědu by sušenky mohly stačit. Odpoledne se rozhlédneme kolem sebe. V zahradě teď musí růst spousta dobrůtek. Zelenka pokrčila rameny. Já jsem tady nic k jídlu neviděla. Zelánek zvedl překvapeně hlavu. Když se nad tím zamyslím, řekl bych že já vlastně taky ne. Přesto bych to zkusil, třeba se nám podaří něco najít. Skřítci snědli sušenky a po jídle si pořádně odpočinuli. Odpoledne se vydali se na průzkum zahrady. Zelenka objevila houštinu keřů s červenými plody. Podívej, tady rostou maliny. Hned za tebou pospíchám, jsem hladový jako vlk. Zelenka se smála až se za břicho popadala. Ty jsi popleta, vlci přece maliny nejí. Zelánek se začervenal. To se ví že nejsem vlk, jenom mám hlad velký tak moc, jak vlci mívají. Mňam, že jsou sladké jako med? Zelánek s plnou pusou přikyvoval. Zelenka prozkoumávala nízká místa v trávě. Zastavila se a zhluboka se nadechla, Hele, žampiony. Pojďme ně, dáme si je k večeři! Víš, Zelenko, já sbírání houbiček moc nemusím, to vyžaduje ohýbání zad. Raději bych zkusil chytit rybičku. Ty umíš chytat ryby? Pokusím se o to, snad se mi to podaří. Tak držím palce! Zelenka se dala do sbírání hub a tvářila se, že si ho nevšímá.

Zelánek chvíli nerozhodně stál na cestě a pak se potichu odšoural se k řece. Uřízl dlouhý prut a v chlebníku vyštrachal provázek s háčkem. Sedl si na kámen a nahodil do vody udici. Chvíli se nic nedělo, ale pak sebou prut prudce cukl. Zelánek zasekl háček a vytáhl z řeky krásnou velkou rybu. Jé, Zelenko, já jsem ulovil rybu. Budeme ji mít k večeři! Zelenka rychle popadla šátek s houbami a běžela za ním k řece. Ty jsi ale šikovný skřítek! To já bych nesvedla. Klidně bys to dokázala, jen si to zkus představit. Moc rád bych tě to naučil. Platí, ale až zítra. Na dnešek máme jídla dost. Rozdělali oheň a upekli rybu. Když se najedli, odpočívali a bylo jim dobře.

Navečer seděli skřítci v boudě a otevřenými dvířky se dívali, jak venku pomalu ubývá světla. Zelánek kreslil obrázek a Zelenka mu chvíli koukala přes rameno, chvíli jenom tak lelkovala. Ještě na to vidíš? Už jenom trošinku, ale nemůžu přestat. Víš, když já bych si tak moc přál, aby tato zahrada byla zase šťastná a krásná. Zelánek si zhluboka povzdechl. Zelenka se podívala na obrázek, byl už skoro hotový. Takhle krásná? Ano, přesně tak. Jenomže já nevím jak zahradě pomoct. Vím jenom jak má vypadat… a myslím že to nestačí. Zelenka si zamyšleně pletla copánky. Nakreslil jsi ji moc hezky. Víš co? Možná to stačí. Zase už mluvíš tak, že ti vůbec nerozumím. Můžeš mi prosím objasnit co máš na mysli? Něco mě napadlo. Dopoledne jsme mluvili o jídle a přáli si ovoce, houby a ryby. No a všechno se to splnilo! Třeba stačí se jen podívat z okna a zahrada bude krásná. Jakpak by něco takového mohlo zahradu proměnit? To je nějaký tvůj nový příběh? Zelenka neodpověděla, ale vstala a vyšla ven. Chvíli se procházela a nevycházela z údivu.

Zelánku, pojď sem, zahrada vypadá přesně jako na tvém obrázku. Je opravdu krásná. Podívej na ty fialové a bílé květy! Zelánek nedůvěřivě vyšel z dvířek a pátravě se rozhlížel kolem, jako by nevěřil svým očím. Chodil sem a tam, očichával květy, ochutnával ovoce a kroutil nevěřícně hlavou. Víš že bys mohla mít dokonce pravdu? Květy jsem tady opravdu odpoledne neviděl. Vidíš? U plotu jsou hrozny a tady broskve.“ Zelenka běhala sem a tam, tančila od plotu k boudě a zase zpátky. Potom skřítci dlouho tiše stáli v zahradě, dívali se na všechnu tu krásu a čichali opojnou vůni květů. Byli úplně omámení její nádherou. Sice nerozuměli tomu, jak se ten zázrak proměny stal, ale nevadilo jim to. To víte, skřítci, ti berou věci tak, jak se dějí.

Zahradou se snesl soumrak a skřítci se chystali do pelíšku. Už skoro spali, když se Zelánek ozval. Přece jen mi jedna věcička vrtá v hlavě. Já přece obrázky kreslím odjakživa a nikdy se mi z nich nic nesplnilo. Tvůj příběh se ti už někdy splnil? Zelenka zavrtěla hlavou a zívla. Ještě nikdy, ale to je jedno. Oba jsme si to moc přáli, to bude asi tím. Tak už spi, ty můj Zelánku . Dobrou noc, Zelenko moje milá.“

Jak si vymysleli rádkyni

Ráno se Zelenka a Zelánek opět probudili do krásného dne. Napili se vody ze studánky, posnídali broskve a letní jablíčka a pak ještě hrozny. Mňam, to bylo dobré. Všude byla spousta květů, plodů a kouzelných zákoutí. Bylo to jako v ráji, ale bylo na tom něco divného. Mysleli na to oba dva. Zelánek to vyslovil první. To je zvláštní, teprve teď jsem si uvědomil, že je tady úplné ticho, nikde ani živáčka. No jo, jsme tady úplně sami. Co s tím uděláme? Skřítci si sedli na lavičku a dlouze se zamysleli. Nakonec Zelánek zavrtěl hlavou. Nevím, nic moudrého mě nenapadá. Říkal jsem přece, že vím jak má zahrada vypadat, ale že jí nerozumím. Já taky ne, u nás se o ni stará maminka. Má ji moc krásnou, ale mě do ní nechce pustit, abych jí nepošlapala květiny.“ Co s tím můžeme udělat?“ zamyslela se. „Kdysi jsem slyšela o bylinkové bábě..už je to moc dávno. Ta bába prý žila v zahradě a uměla vždycky poradit, co je potřeba udělat. Ba i lecjaký lektvar namíchat, nemoci vyléčit a zahnat zlou náladu. Všem živáčkům rozuměla jako nikdo druhý na celém světě.“ vyprávěla a tvářila se u toho zrovinka slavnostně. „Zelenko, to je asi zase nějaký příběh, ne?“ culil se Zelánek.

Zelenka sebou cukla, vykulila oči a zakryla si ústa. Pak mávla rukou a se smíchem odvětila „Příběh sem, příběh tam…vždyť je to jedno jestli jsem to slyšela nebo jestli jsem si to zrovna myslela. Na tom nesejde. Hlavně ať zahrada ožije.“

„Myslíš, že by Bylinková bába mohla bydlet v téhle chaloupce?“ řekl Zelánek a ukázal na na obrázek, kde se na samém konci zahrady ukrývala tajemná chaloupka. „Jak asi taková Bylinková bába vypadá?…“ Zelánek ji zkusil nakreslit. Zelenka se mu dívala pod ruku a Bylinková bába dostávala svou podobu. „Jů, Zelánku, ta se ti ale povedla!“ radovala se Zelenka. „Myslíš že nám bude umět poradit a pomoct?“„To se ví“, holedbal se Zelánek. „ Bylinková bába má spoustu zkušeností, vyzná se ve spoustě věcí.“

„Půjdeme za ní rovnou!“ rázně rozhodla Zelenka. Zelánek se trochu bránil, že neví na kterém konci zahrady chaloupka je. V koutku duše měl přece jen trochu obavu, že se jejich nové přání nesplní. Pak budou zklamaní. Vždyť snít a vymýšlet si je přece krásné samo o sobě. Jenže Zelenka jinak nedala, než že tam musí jít dnes. Musí přece od Bylinkové báby vyzvědět všechno potřebné, aby zahrada ožila a byla šťastná.

Hned po obědě se tedy vydali až dozadu k plotu. Chaloupka nikde a po bábě ani vidu, ani slechu. Prodírali se houštím do druhého rohu zahrady. „Taky nic.“ řekl zklamaně Zelánek. „Přání se nám nesplnilo. Nefunguje to. Právě toho jsem se bál.“ „Ty můj trulante, jak by se nám přání mohlo splnit? Když ses bál že se nesplní, tak se přece nesplnilo.“ durdila se Zelenka. „Můžu to nějak napravit nebo už se nesplní nikdy?“ lekl se Zelánek. „Jen se neboj, zahrada má čtyři rohy. V jednom je naše bouda, ve dvou už jsme byli. Takže chaloupka musí být ve čtvrtém rohu.“ mudrovala Zelenka. „To je jasné, přece tam musí být, když jsem ji nakreslil!“ dovtípil se

Zelánek. „No vidíš. Tak pojďme.“ Vydali se na cestu ke čtvrtému rohu a opravdu, na konci cesty, až v úplně koutě byla zastrčená chaloupka. „To je dost, že jdete, vy tuláci. Už jsem myslela, že to pokazíte.“ vítala je Bylinková bába. Zelánek se Zelenkou se na sebe podívali. Ona o nás ví? „Dáte si čaj?“ zeptala se. „Rádi.“ přisvědčili trochu zaraženě.

„Doufám,že máte rádi bylinkový.“smála se.„ Jiný nemám.“ Sedli si ke stolu a Bylinková bába jim nalila voňavý čaj. „Je z dobromysli, to abyste měli dobrou mysl.“ „Dobrou mysl budeme potřebo- vat.“ osmělila se Zelenka. „ Máme velké přání a spoustu práce. Jenže nevíme jak do ní.“„Tak povídejte. Copak vás trápí?“ Bylinková bába si nalila čaj a přisedla si ke stolu za nimi.

„Vytvořili jsme krásnou zahradu, ale neumíme se o ni starat.“ řekl Zelánek. „Tenhle problém má jednoduché řešení. O vaši zahradu je už postaráno. O všechny rostliny se starají skřítci, které jsem si sem přivedla, když jste si mě vymysleli. Zatím jste si jich nevšimli, ale už jsou v pilné práci. To je všechno s čím vám můžu pomoct?“ zeptala se Bylinková bába laskavě. „ Jenže je tam ticho, žádné zvuky, žádní obyvatelé… tedy kromě tvých skřítků.“ dodala Zelenka.

„Tohle je těžší.“ zamyslela se bába. „Moji skřítkové se starají jenom o rostliny. O živáčky se musí postarat někdo jiný.“ „Ale kdo? Co má dělat? A jak má vypadat?“ ptali se.

„Pomalu, pomalu, nebuďte tak rychlí s těmi otázkami. Tohle si musíte vymyslet sami.“ řekla vážně Bylinková bába. „ Nespěchejte, nejdřív si to pořádně promyslete. A teď už raději běžte domů, za chvíli je tma“. „Moc vám děkujeme, babičko.“ řekli Zelánek se Zelenkou, vstali a pomalu odcházeli. „Rádo se stalo.“ mávala za nimi bába. „ Já mám taky prosbu…říkejte raději Bylinkářko, Bylinková bába je moc dlouhé jméno.“ „Jasně babi. Odteď jsi Bylinkářka.“ smáli se a oba jí mávali na rozloučenou.

Zpočátku šli zvesela, ale jak se blížili k boudě kde bydleli, oba nenápadně zpomalovali krok a slova jim vázla na rtech. První se to odvážila říct Zelenka.“Zelánku, já si s tím vůbec nevím rady. Jako by mi docházela fantazie. “

„Taky mě nenapadá kdo se má starat o živáčky a jak to má dělat.“ dořekl myšlenku Zelánek. „ Víš co bude nejlepší? Když si o tom necháme zdát nějaký hezký sen.“ „Říkáš hezký sen? To by mohlo vyjít.“ odpověděla Zelenka. Rozestlali postel, vklouzli pod deku a za chvíli už oba spokojeně oddychovali.

Jak zahrada ožila

Když se skřítci probudili, bylo už ráno dost pokročilé. V zahradě bylo pořád stejné ticho. Jen na modrém nebi se dnes objevily obláčky. Vítr který je přihnal jim trochu šuměl v uších. Únava z včerejšího objevitelského dne jim ještě seděla na víčkách, když pili raní čaj. Jenže skřítci na únavu moc nedají. Rychle ji setřesou

a jsou zase jako rybičky.

Zelánek vytáhl stůl a židle před boudu, zamyšleně upíjel z hrníčku a velkýma očima koukal kolem sebe. Pak jakoby ve snu začal kreslit.

Zelenka ho nechtěla rušit, a tak po špičkách procházela okolo a pozorovala zahradu. Když se vrátila k Zelánkovi, viděla že kreslí krásnou mladou ženu se srdcovým obličejem, mandlovýma očima a milým úsměvem. „Zrovna takhle jsem si ji představovala. Ta je jako živá…je to Živěnka!“ tleskala vesela rukama a smála se. Zelánek se usmál „Živěnka, to je krásné jméno. Živěnka bude pečovat o všechno živé v zahradě. Ona už bude vědět jak na to.“

„Kde bude Živěnka bydlet? Potřebujeme chaloupku.“ těšila se Zelenka. „To ne, Živěnka nemůže bydlet jako skřítci. Je to nespoutaná bytost, potřebuje prostor.“ nesouhlasil Zelánek. Zelenka se zamyslela „ Mohla by bydlet v doupátku, o kterém se mi dnes zdálo.“ „Co přesně myslíš tím doupátkem?“ ptal se Zelánek zvědavě. „Je to strom, který má v kmenu točité schodiště. Vede do dutiny, kde svítí malé oranžové světlo. Je vystlaná kožešinami, to bude pelíšek pro Živěnku. Vedou z ní chodbičky do větví stromu, odkud je všechno vidět jako na dlani. Tak bude mít Živěnka klid i přehled co se děje.“ vysvětlovala Zelenka.

„To bude paráda!“ zasnil se Zelánek. „Bolí mě ruka, potřebuju pauzu!“ řekl a odložil pero.

„Tak se pojďme proběhnout a vykoupat v řece.“ navrhla Zelenka. „Pro samé tvoření si ani neužijeme prázdnin.“ „Jsem pro.“ smál se Zelánek a chystal si udici na ryby. Koupali se, čvachtali, honili se a cákali na sebe. Lovili a pekli ryby, sbírali ovoce jen tak do pusy.

Když byli unavení a najedení, natáhli se do stínu břízy. Koukali do nebe, jak plují obláčky.

„Tenhle mi připomíná psa.“ kochala se Zelenka. „Tamhleten zase kočku, co loví myš.“ snil Zelánek. „Podívej, tamhle jsou hadi.“ „Tam zase ještěrky.“ Odpoledne jim uběhlo jako voda v řece. Když začal padat soumrak, zaslechli za sebou rychlé tiché kroky.

„Tady jste! To je dost že jsem vás našla. Jak si to vy dva vlastně představujete?“ spustila na ně zhurta mladá žena s dlouhými vlasy a mandlovýma očima. Zelánek se Zelenkou se rychle posadili a hleděli na ni jako zkoprnělí. Nezmohli se na slovo.

„Co na mě tak koukáte? Vymysleli jste si mě, nadělali mi spoustu havěti a vůbec jste nepomysleli na to, co budou jíst a kam je uložím na noc.“ První se vzpamatoval Zelánek a laskavě řekl „Že ty jsi Živěnka? Pročpak se na nás zlobíš?“ Žena o krok ustoupila a jemně se uklonila. „Ano, jsem Živěnka. Jsem tady proto, abych se starala o život v zahradě, jak jste si přáli. Zlobím se kvůli tomu, že jsou tu pes a kočka, hadi a ještěrky. To všechno ještě před tím, než jsem mohla začít se svou prací.“ řekla důrazně Živěnka. „Kde se tady vzali?“ divil se Zelánek .„Asi jsme je vytvořili když jsme se dívali na ty mraky.“ napadlo Zelenku. „To je právě ono.“ řekla už mírněji Živěnka. „Vy dva byste měli být opatrnější ve svém snění. Užívejte svá přání s rozmyslem, máte velkou sílu.

“Z zpovzdálí se ozval štěkot psa a prskání proháněné kočky. „Já teď půjdu naučit ty dva slušnému chování.“ řekla Živěnka. „Pak ubytuji hady, ještěrky a pozvu ježky. Svolám myši, veverky a vodní i pozemský hmyz. To snad bude pro dnešek stačit. Za chvíli je tma, a to musí být všechno živé po večeři a v pelíšku.“ vypočítávala rychle svoje úkoly. Zelenka a Zelánek na ni nevěřícně hleděli. Otočila se k nim zády a byla pryč.

Za chvíli se všude začínaly ozývat různé zvuky a šelesty. Než se skřítci stačili vzpamatovat, byla zahrada plná ruchu a Živěnka opět stála před nimi. „Hotovo! Pes a kočka jsou pryč. Ještě že ti dva darebové vyběhli ze zahrady dřív, než stačili udělat potíže. Všichni ostatní už jsou v pelíšku. Když se dívám na ty stromy, myslím, že bych dnes ještě stihla zavolat ptáky, ať ráno můžou začít s prací.“ řekla rázně. Zůstala však stát. „Mám na vás dvě otázky…“ dodala.

„Povídej!“ zaraženě řekla Zelenka. „Kdepak dneska budu spát já? Co budu jíst ? Mysleli jste na to?“ zeptala se Živěnka. „Co vlastně jíš? A jak bydlíš? ptala se Zelenka. „Já se živím oranžovým světlem. Ale kde ho vezmu? “Zelenka odpověděla „Vymysleli jsme ti poupátko, strom s oranžovým světlem v dutině, vystlané kožešinami. Z větví budeš mít dobrý přehled o všem dění v zahradě.“ „To vypadá dobře!“ zaradovala se Živěnka.

Zelánek se plácl rukou do čela „Jenže jsem ti ho v tom letním dovádění zapomněl nakreslit.“ řekl zahanbeně. „Ještě je trochu světla, jdu to honem napravit!“ dodal a rozběhl se k boudě. Živěnka jen nevěřícně zakroutila hlavou, ale usmívala se. „Jste vy to ale trulanti. S vámi to bude zajímavé. Tak jen jdi.“ Zelenka ji uklidňovala. „Zelánek je moc šikovný, za chvíli budeš mít doupátko připravené.“

Živěnka už ale mávala rukama směrem k nebi. Do korun stromů se pomalu snášeli ptáci. Za chvíli se zahradou rozléhalo jejich veselé štěbetání, jak se ukládali spánku. Když skončila, Živěnka pohlédla vážně na Zelenku. „Motýly, vážky a slunéčka můžu ale zavolat až zítra. Ve večerním chladu by jim ztuhla křídla.“

Zelenka se konečně trochu vzpamatovala. „ Jasně. Živěnko, ty jsi úžasná. Tolik jsi toho pro nás dnes večer udělala. Moc ti děkujeme.“ „Rádo se stalo.“ usmála se trochu unaveně Živěnka.„Pojď, půjdeme se podívat za Zelánkem.“ navrhla Zelenka.

Živěnka kývla hlavou na souhlas.

Odkráčely k boudě, kde našly Zelánka v pilné práci na obrázku. Než si vypili večerní čaj, snesl se soumrak a ze stromu na kraji zahrady se začínalo rozlévat oranžové světlo. Zelenka se Zelánkem šli Živěnku vyprovodit do jejího nového domova. Živěnka vznešeně stoupala po točitému schodišti ve stromě a na dobrou noc jim zamávala svou štíhlou rukou. Zelánek a Zelenka se vrátili domů, vklouzli pod deku a za chvíli spokojeně oddychovali. Bodejť by ne, vždyť za ten jeden jediný den se toho tolik událo.

Co jim chybělo ke štěstí

Když se Zelenka a Zelánek probudili, bylo krásné slunečné ráno, svěží jako letní potůček. Seděli před boudou a pili čaj. Nestačili se divit, co se to kolem děje. Zahrada ožila! Všude pobíhaly různé postavičky, každá byla jiná a každá spěchala někam za svým úkolem. Loukou tančila střapatá holčička a za ní vykvétala tráva a luční kvítí.

U povadlého orlíčku klečel maličký chlapík, starostlivě držel jeho květ v dlaních a dýchal na něj. Za velikou houbou se krčili dva diblíci s legračními čepičkami. Malýma ručkama hladili její nohu a ona se napřimovala a sílila.

„Slyšíš Zelánku? Zpívají ptáci. Podívej, tamhle na stromě mají hnízdo.“ radovala se Zelenka. „ To je báječné. Ti se ale činí!“ při- svědčil se smíchem Zelánek. „ Jé, slyším kuňkat žábu.“ „Podívej, tamhle letímotýli.“ „ Právě přilétají včely…“ Šla jim z toho hlava kolem. Procházeli se zahradou a s úžasem pozorovali všechno to hemžení. Zahrada se plnila životem, voněla, zpívala, kvetla a byla překrásná. „Připadám si jako v ráji, můj milý…“ řekla Zelenka. „Tohle je ráj, milá Evo.“ zažertoval Zelánek a nesměle ji políbil. Zelenka neucukla. „Jsem tak šťastná, Adame.“ oplatila mu jeho žert. „Ten příběh o ráji už ale někdo napsal před námi. Náš příběh je o Zahradě štěstí.“ mudroval Zelánek „Zahrada štěstí, to je krásné jméno.“ přikývla Zelenka. Sedli si spolu pod břízu k řece, drželi se za ruce a bylo jim dobře.

Odpoledne Zelenka mudrovala „Zelánku, je tady tolik bytostí, ale každý je tak nějak sám. Nikdo neví, co ostatní mají za úkol.“ Zelánek se rozesmál „ Všichni se přece znají a vědí co mají dělat.“ Zelenka nesouhlasila. „Ba ne. Jen se chvíli pozorně dívej. Rostlinka bytosti se na sebe smějí a pomáhají si. Ty jsou od Bylinkářky. Bytosti od zvířátek se mezi sebou zdraví. Ty jsou od Živnobanky. Když se ale potkají mezi sebou, sklopí oči a tváří se rozpačitě.“

Zelánek se chvíli díval a pak řekl „Máš pravdu. To je divná situace.“ „ Jasně. Všichni se potřebujeme znát, abychom se spolu cítili dobře. Co navrhuješ?“ Zelenka se zamyslela. „Chtělo by to nějaké setkání, kde se všichni seznámíme. Co třeba setkat se dnes večer u ohně?“ Zelánek přikývl „To je dobrý nápad. Kde bude ohniště? Abychom se tam všichni vešli…“ „ Spousta volného místa je na louce mezi jabloněmi.“ napadlo Zelenku. Zelánek se dal do kreslení. Zelenka ho chvíli pozorovala. Kreslil kamenné ohniště a kolem něho spoustu postav.

„Víš co? Já se půjdu projít a zajdu pozvat Bylinkářku a Živěnku.“řekla Zelenka vesele. „To je potřeba udělat nejdřív, aby se všichni stačili včas sejít. Vyhovuje ti to v době západu slunce?“ „ Raději trochu dřív, ať na sebe dobře vidíme.“řekl Zelánek „Dobře. Sejdeme se až se budou prodlužovat stíny.“ řekla Zelenka a rozpustile odběhla za Bylinkářkou a Živnobankou. Slunce hezky hřálo. Zelánek dokreslil obrázek, spokojeně se protáhl, lehl si pod břízu a tvrdě usnul. Když se probudil, stíny už byly pořádně dlouhé. Rychle vyskočil, protřel si oči a vydal se kvapem na louku k ohništi.

Cestou potkal Zelenku, které ho už hledala. „Kdepak jsi tak dlouho, Zelánku?“ hubovala ho mírně. „Nezlob se Zelenko, na chvilku jsem usnul.“ omlouval se Zelánek. „Tak pojďme, všichni už jsou u tam.“ řekla Zelenka. Vzali se za ruce a kráčeli spolu k ohništi. V čele kruhu byla volná dvě místa. Sedli si a prohlíželi si sešlost. Zelenka mlčela. Zelánek se na ni podíval a napadlo ho, že by měl začít mluvit on. Rychle mrknu na Zelenku a ona s úsměvem přikývla.

Postavil se a slavnostním hlasem řekl. „Milí přátelé, já jsem Zelánek a tohle je Zelenka. Vymysleli jsme Zahradu štěstí a všechny vás tady vítáme. „ Vítáme tady i Bylinkářku a Živěnku. Děkujeme vám za vaši pomoc se zahradou. To díky vám je tak krásná a plodná.“

Bytůstky, dosud trochu nejisté, se začaly usmívat a radostně přikyvovaly. Zelánek pokračoval „Sešli jsme se dnes večer proto, že se mezi sebou málo známe. Prosíme každého, takhle postupně po kruhu, aby se představil. Řekněte nám prosím své jméno a vaše poslání v zahradě. Tak se všichni poznáme a bude nám spolu dobře.“ dokončil Zelánek svoji řeč a předal slovo Bylinkářce.

„Všechny vás zdravím. Jsem bába Bylinkářka a pracuji v zahradě na tom, aby rostliny byly zdravé a spokojené.“ řekla Bylinkářka.„ Tady jsou mí přátelé, kteří se mnou spolupracují…“otočila se k bytostem vedle ní. Bytůstky pokračovaly „Já jsem Lučinka a pomáhám trávě růst.“ „Já jsem Lipinka a starám se o lipové květy.“ „ Jmenuji se Listí a hlídám aby listí bylo zdravé a krásně barevné.“ „Já se starám o zeleninu.“ „Jmenuji se Kapradí a hlídám rostliny před slimáky.“ „ Květinka.“ „Břečťan.“ „Já jsem Měděnka a starám se o život pod povrchem Země.“ Když skončily rostlinka bytosti, Zelánek předal slovo na druhou stranu kruhu.

„Já se jmenuji Živěnka a starám se společně s kamarády o všechno, co se v zahradě hýbe. Tedy o zvířátka, vodní bytůstky, hmyz, ale i o ptáky a motýly.“ uklonila se Živěnka půvabně a předala slovo dalším. „Já jsem Vodnář a starám se o vodu a vodní živenu.“ „Já jsem Leštěnka a rozděluji vodu rostlinám.“ „Jmenuji se Ptáčník.“ „Starám se aby bylo dost užitečného hmyzu.“ „Jsem Zvířenka a pečuji o to, aby byla všechna zvířátka zdravá.“

Kruh pokračoval ještě dlouho. Pomalu se setmělo a na obloze nad Zahradou štěstí spokojeně zářily hvězdy. Zelánek se Zelenkou usnuli na louce u ohniště.

ČESKÁ PERMAKUTURA, Alena a Milan Suchánkovi.

Tato kniha je těsně před dokončením a těšit se na ni můžete pod vánočním stromečkem. Bude to kniha průlomová. Máte se nač těšit.